Ozve se rána jako z d?la a pohledy všech p?ítomných se sto?í k drobné ?ernovlasé dívce, která si to do sín? mašíruje v pe?liv? upraveném mrzimorském stejnokroji a za sebou táhne k?iklav? r?žový mudlovský vysava?. Když Cattleya promluví, její Sonorem zesílený hlas zaduní celou místností. „Ehm, takže… Myslím, že je na?ase to tady trochu vyklidit!“ Po t?chto slovech se horliv? shýbne, zmá?kne r?žové tla?ítko a sí? rázem zaplaví hlasitý hukot o?arovaného stroje. Spolu s pokra?ujícím rachotem ze sín? plynule zmizí i veškeré sv?tlo, jakoby n?kdo v pozadí zlomysln? použil Ex Calgio.

Zanedlouho je všude tma jako v pytli a nastalé atmosfé?e kraluje hlas samotné Catt, nyní úp?nliv? hledající cestu ke stolu. T?ísk! Ten neur?itý šum protne další hlasitá rána a ?ev, tentokrát odn?kud ze Vstupní sín?. „Jau, frajere, to byla moje noha, jasný?!“ Zbytek již tlumen?jších nadávek ale zanikne v d?razném syknutí n??ího netrp?livého hlasu.

Po chvíli do sín? vletí žlutá zá?ící koule a stejnou rychlostí i malý klou?ek, jenže po svých. N?kolik krok? za ním se objeví další studenti a tma, zanikající ve zlatém sv?tle, odhaluje, že jsou všichni oble?eni do žluto?erných hábit?. N?kte?í z nich drží rozsvícené h?lky, další pro zm?nu n?co jako plyšové jezevce, kte?í – jak ostatn? demonstrují sami mrzimorští – slouží jen k tomu, aby v záp?tí p?istáli n?komu na hlav?. Je ale záhadou, k ?emu slouží rudý hasicí p?ístroj, který t?ímá v rukou kolejní ?editelka usazená na nafukovacím jezevci vznášejícím se v ?ele pr?vodu.

V tom divném pr?vodu nechybí ani st?íbrné balónky ve tvaru jídla. Zpoza všech t?ch nafukovacích muffin?, dort? a keksík? sem tam vykoukne i jeden mimo?ádn? obtloustlý, který svým tvarem p?ipomíná Helgu z Mrzimoru. P?ihlížející však nad touto záhadou nemají mnoho ?asu na dumání, jelikož je vyruší ?ísi rozesmátý hlas. „P?ichází pr?ácký Mrzimóóór!“ zahulá?á podez?ele vychechtaný Arthur pochodující vedle Mii, a na d?kaz svých slov vehementn? mávne velkou vlajkou s erbem koleje.

Ti, kte?í p?ed vstupem do sín? již zkonzumovali n?co pro své obveselení, a vlastn? i všichni ostatní, mohou mít nyní pocit, že vidí dvojmo. Ta žlutá koule ze za?átku se totiž tak n?jak rozmnožila a nyní udržuje formaci želva pár stop nad zemí. Jeden ale po chvilce mžourání snadno odhalí, že to, co nyní odráží v?tšinu sv?tla v místnosti, jsou jen zá?iv? žluté hábity mrzimorského famfrpálového týmu. Tato hypotéza je záhy potvrzena efektním manévrem, zakon?eným tak n?jak všeobecným jásotem.

S p?íletem famfrpálového týmu jakoby se místnost krom? zlatavého sv?tla zalila i nenadálým teplem. Vlastn? za?íná být docela horko. Takové, že všechny ty tenké provázky, dote? úsp?šn? držící nejedlé balonky na uzd?, se zni?ehonic rozhodnou jim darovat svobodu a vyslat je na cestu k o?arovanému stropu. Zvolna se vyfukující Helga jakoby vydráždila kapitána famfrtýmu k akci. Daed z ni?eho nic vyšle mezi balonky kouli podobný ohnivý útvar a všechny balonky tím se zlomyslným výrazem pošle k zemi.

Daed se o?ividn? dob?e baví, protože první ohnivou kouli brzy následuje druhá. Tentokrát má však drobné obtíže s vlastní rovnováhou, a tak se koule, žijící vlastním životem, vydá sm?rem k profesoru Wolfgangu Magnussenovi. V nest?eženém okamžiku ale se zajisk?ením zmizí a z?stane po ní jen smradlavý oblá?ek.

Zdánliv? nevyhnutelnou katastrofu následují další dva epesní famfrpálové trí?ky, které op?t završí majstrštyk ohnivého muží?ka Povola. Tentokrát za ob?? padne žluto?erná mrzimorská zástava, dote? vesele vlající v Arthurových rukách. Než se však prefekt sta?í s úd?sem vzpamatovat, skota?ící plamínky sežehnou na troud dobrou polovinu vlajky. Skon kolejního klenotu však nez?stane nepomst?n. „Everte Stati!“ Vzteky brunátný Arthur vypálí na Daeda kouzlo, které sv?j cíl mine o pouhý kousí?ek.

Daed?v výraz je však ?ím dál zlomysln?jší a jeho po?ouchlost kulminuje zárove? s jeho excelentním úhybným manévrem, kterým však sest?elí dobrou polovinu mrzimorského famfrtýmu k zemi. Díky v?asnému zásahu kohosi z mrzimorského pr?vodu však popadaní letci p?istanou jako do pe?inky. Mistr Povolo, jako správný kapitán týmu, následuje svoji posádku k zemi také. „Himbajs, vy plantážníci!“ Ozve se z davu mrzimorských dív?í hlas, sotva Daed velmi romanticky políbí kamennou podlahu.

Osud tomu cht?l, aby všichni více ?i mén? potlu?ení, oho?elí a podobn? zdevastovaní mrzimorští nakonec p?isp?chali jeden druhému na pomoc a skon?ili v hromadném a siln? kolegiálním objetí, za hlasitého skandování a poskakování. „Mrzimor! Mrzimor!“ Tento hurónský ?ev, rozesmívající všechny p?ítomné je, spolu s odeznívajícím zápachem spáleniny, nakonec to poslední, co po mrzimorských v síni zbude.